Výber z aktuálnych rozhodnutí Najvyššieho správneho súdu ČR týkajúcich sa preskúmavania protipandemických opatrení

317 prečítaní

Autor:

JUDr. Da­na Je­lin­ko­vá Du­dzí­ko­vá, LL.M.

sud­ky­ňa Ok­res­né­ho sú­du Bra­tis­la­va I

Vý­ber z ak­tuál­nych roz­hod­nu­tí Nej­vyš­ší­ho správ­ní­ho sou­du Čes­kej re­pub­li­ky tý­ka­jú­cich sa pres­kú­ma­nia zá­kon­nos­ti opat­re­ní pri­ja­tých v bo­ji s pan­dé­miou

Zdroj: tla­čo­vé sprá­vy Nej­vyš­ší­hos­práv­ní­ho­sou­du Čes­kej re­pub­li­ky zve­rej­ne­né na strán­ke

http://www.nssoud.cz/artlist/205?year=2021

1.      Roz­hod­nu­tie z 21.má­ja 2021 sp. zn. 6 Ao 22/2021:

Nej­vyš­ší správ­ní soud svým­roz­sud­kem zru­šil čás­ti opatření obec­né po­va­hy Mi­nis­ter­stva zdra­vot­nic­tví ze dne 14. května 2021 č. j. MZDR-14601/2021-12/MIN/KAN v čás­ti čl. I bo­du 1 písm. a) a čl. I bo­du 4 písm. a). Soud přisvědčil navr­ho­va­te­li, že ome­ze­ní čin­nos­ti pro­vo­zo­ven stra­vo­va­cích slu­žeb (a he­ren a ka­sin) prostřed­nic­tvím zá­ka­zu přítom­nos­ti veřej­nos­ti v těchto pro­vo­zov­nách je ne­zá­kon­né.

Dal­ší čás­ti čl. I bo­du 1 mi­mořád­né­ho opatření, te­dy po­vin­nost pro­vo­zo­va­telů stra­vo­va­cích slu­žeb oh­ledně roz­sa­ze­ní zá­kaz­níků a de­zin­fek­ce a po­vin­nost zá­kaz­níků pro­ká­zat, že pod­stou­pi­li test na přítom­nost vi­ru SARS-CoV-2 s ne­ga­tiv­ním vý­sled­kem či že se pod­ro­bi­li oč­ko­vá­ní, navr­ho­va­tel for­málně na­padl, ale neup­la­til k nim však vůbec žá­dnou ar­gu­men­ta­ci, a pro­to Nej­vyš­ší správ­ní soud návrh v tom­to za­mítl.

Mi­nis­ter­stvo zdra­vot­nic­tví opatření for­mu­lo­va­lo tak, že se ome­zu­je čin­nost pro­vo­zov­ny stra­vo­va­cích slu­žeb tak, že je za­ká­zá­na přítom­nost veřej­nos­ti v pro­vo­zov­nách, ob­dobně u ka­sin. Mi­nis­ter­stvo vy­da­lo mi­mořád­né opatření s od­ka­zem na § 69 od­st. 1 písm. b) a i) a od­st. 2 zá­ko­na o ochraně veřej­né­ho zdra­ví a na § 2 od­st. 2 písm. b) až e) a i) pan­de­mic­ké­ho zá­ko­na. Pan­de­mic­ký zá­kon přitom umož­ňu­je pou­ze ome­zit čin­nost ob­chod­ní či vý­rob­ní pro­vo­zov­ny, ni­ko­li pro­vo­zov­ny, v nichž jsou pos­ky­to­vá­ny služ­by. Šes­tý se­nát NSS řekl, že stra­vo­va­cí služ­by pro­to nel­ze na zá­kladě pan­de­mic­ké­ho zá­ko­na vůbec ome­zit.

I kdy­by soud na­lezl zá­kon­nou opo­ru pro to, aby podřadil pro­vo­zov­ny stra­vo­va­cích slu­žeb (a her­ny a ka­si­na) pod čin­nos­ti ob­chod­ní, je zřej­mé, že by ani tak mi­mořád­né opatření v na­pa­de­ných čás­tech neob­stá­lo,ne­boť zá­ka­zem přítom­nos­ti veřej­nos­ti od­půrce ty­to pro­vo­zy neo­me­zil, nýbrž je ve svém důsled­ku za­ká­zal, te­dy uči­nil přesně to, co již Nej­vyš­ší správ­ní soud ozna­čil v roz­sud­ku sp.zn. 6 Ao 11/2021 za nepřípus­tné a co mu­sí být i práv­ní­mu lai­ko­vi z textu pan­de­mic­ké­ho zá­ko­na zřej­mé“,uvedl před­sed ašes­té­ho se­ná­tu To­máš Lan­gá­šek.

Opo­ru pro vy­dá­ní na­pa­de­né­ho opatření soud ne­na­lezl ani v § 69 od­st. 1 písm. b) zá­ko­na o ochraně veřej­né­ho zdra­ví. To lze pou­žít pou­ze za před­pok­la­du, že uzavření těchto pro­vo­zo­ven má ome­zit styk sku­pin fy­zic­kých osob po­dezřelých z ná­ka­zy. To­to us­ta­no­ve­ní nel­ze chá­pat tak, že oso­bou po­dezřelou z ná­ka­zy může být auto­ma­tic­ky bez dal­ší­ho kaž­dý.

„Nel­ze obecně vy­lou­čit tak zá­važ­nou si­tua­ci, že by oh­nis­kem ná­ka­zy moh­la být ce­lá Čes­ká re­pub­li­ka, a oso­bou po­dezřelou z ná­ka­zy tu­díž kaž­dý, kdo se vy­sky­tu­je na je­jím úze­mí. Po­dezření na ná­ka­zu vůči všem by mu­se­lo být opřeno o dal­ší kon­krét­ní sku­teč­nos­ti – napřík­lad vy­so­ký po­díl na­ka­že­ných v po­pu­la­ci či vel­mi vy­so­ké den­ní přírůstky na­ka­že­ných, vy­šší ri­zi­ko přeno­su vi­ru s oh­le­dem na po­ča­sí a po­dobně“, řekl soud­ce Lan­gá­šek.

Mi­nis­ter­stvo zdra­vot­nic­tví by na­víc mu­se­lo po­dezření vůči všem oso­bám, kte­ré se na­chá­ze­jí na úze­mí Čes­ké re­pub­li­ky, řádně od­ůvod­nit, což ny­ní neu­či­ni­lo.

Zru­še­ní čás­tí mi­mořád­né­ho opatření vstou­pí v plat­nost dnem na­by­tí práv­ní mo­ci roz­sud­ku.

2.      Roz­hod­nu­tie z 20.má­ja 2021 sp. zn. 8 Ao 4/2021:

Nej­vyš­ší správ­ní soud na návrh spo­leč­nos­ti Ka­rel Váv­ra – pot­ra­vi­ny s.r.o. pro­vo­zu­jí­cí pro­dej­nu pot­ra­vin v hlav­ním městě vy­slo­vil, že opatření obec­né po­va­hy od­půrce­ze dne 23. 4. 2021, čj. MZDR 14601/2021-6/MIN/KAN, a ze dne 29. 4. 2021, čj. MZDR 14601/2021-7/MIN/KAN, by­la v čás­ti čl. I bo­du 7 v roz­po­ru se zá­ko­nem. V té­to čás­ti byl za­ká­zán ma­loob­chod­ní pro­dej a pro­dej a pos­ky­to­vá­ní slu­žeb v pro­vo­zov­nách v ča­se me­zi 22:00 ho­din až 05:59 ho­din. To­to ome­ze­ní ote­ví­ra­cí do­by se tý­ka­lo pro­vo­zo­ven, ve kte­rých ne­by­la obecně za­ká­zá­na přítom­nost veřej­nos­ti (pro­dej­ny pot­ra­vin, hy­gie­nic­ké­ho zbo­ží, kos­me­ti­ky, no­vin, ča­so­pisů, ta­bá­ko­vých vý­robků a dal­ší).

Vzhle­dem k to­mu, že obě mi­mořád­ná opatření by­la vždy po týd­nu účin­nos­ti zru­še­na no­vým ob­sa­hově ob­dob­ným opatřením, ne­mohl je Nej­vyš­ší správ­ní soud již zru­šit, ale mohl pou­ze kon­sta­to­vat je­jich ne­zá­kon­nost.

Navr­ho­va­tel­ka tvr­di­la, že ne­by­la od­ůvodněna kon­krét­ní mí­ra ri­zi­ka ome­zo­va­né ak­ti­vi­ty, te­dy noč­ní­ho pro­de­je pot­ra­vin. Nej­vyš­ší správ­ní soud jí dal za prav­du. Zá­kon č. 94/2021 Sb., o mi­mořád­ných opatřeních při epi­de­mii one­mocnění CO­VID-19 a o změně někte­rých sou­vi­se­jí­cích zá­konů (tzv. pan­de­mic­ký zá­kon) sku­tečně po­ža­du­je, aby Mi­nis­ter­stvo zdra­vot­nic­tví od­ůvod­ni­lo kon­krét­ní mí­ru ri­zi­ka spo­je­né­ho s vy­me­ze­ný­mi čin­nos­tmi. Mi­nis­ter­stvo zdra­vot­nic­tví to si­ce uči­ni­lo, av­šak pou­ze obecně, kdy vy­so­ké ri­zi­ko spatřova­lo v set­ká­vá­ní a kon­tak­tech ne­ho­mo­gen­ních sku­pin osob ve vnitřních pros­to­rech. Pod­le Nej­vyš­ší­ho správ­ní­ho sou­du ale u ma­lé pro­dej­ny pot­ra­vin, při je­jímž pro­vo­zu lze vy­užít všech hy­gie­nic­kých pra­vi­del, nes­ta­čí pou­ze obec­né od­ůvodnění tím, že sa­mot­né set­ká­vá­ní osob je ri­zi­ko­vé. Tou­to lo­gi­kou by to­tiž by­lo mož­né za­ká­zat ja­ký­ko­li kon­takt me­zi lid­mi.

Soud­kyně Nej­vyš­ší­ho správ­ní­ho sou­du Jit­ka Za­vřelo­vá, kte­rá se věcí za­bý­va­la, k to­mu uved­la: Soud po od­půrci ne­žá­dá, aby u tak­to roz­sáh­lých mi­mořád­ných opatření vy­ho­to­vo­val „te­le­fon­ní sez­nam“ všech ome­zo­va­ných ak­ti­vit, ve kte­rém do de­tailů ro­ze­be­re hy­gie­nic­ké as­pek­ty kaž­dé z nich. Je však třeba po něm za té­to si­tua­ce žá­dat, aby ome­zo­va­né ak­ti­vi­ty ales­poň ty­pově roz­čle­nil na ty, kte­ré jsou z poh­le­du sle­do­va­né čin­nos­ti (set­ká­vá­ní a kon­taktů ne­ho­mo­gen­ních sku­pin osob) ví­ce, ne­bo nao­pak méně ri­zi­ko­vé. Nel­ze vy­chá­zet jed­no­du­še z to­ho, že stej­né ri­zi­ko, po­kud jde o set­ká­vá­ní osob, před­sta­vu­je v no­ci otevřená ma­lá pro­dej­na pot­ra­vin a di­va­del­ní sál pl­ný li­dí, ko­lek­tiv­ní a op­ro­ti to­mu in­di­vi­duál­ní spor­tov­ní ak­ti­vi­ta, byť pro­vo­zo­va­ná ve vnitřních pros­to­rách, ma­loob­chod­ní pro­dej ve vnitřních pros­to­rách a nao­pak na ven­kov­ních tr­žiš­tích.“

Nej­vyš­ší správ­ní soud se dá­le za­bý­val naplněním dal­ší­ho po­ža­dav­ku pan­de­mic­ké­ho zá­ko­na, ze kte­ré­ho ply­ne, že mi­mořád­ná opatření mu­sí být vy­dá­vá­na pou­ze v nez­bytně nut­ném roz­sa­hu. Ani v tom­to oh­le­du po­su­zo­va­ná re­gu­la­ce neob­stá­la, ne­boť na zá­kladě od­půrcem pos­kyt­nu­tých důvodů ne­by­lo mož­né tu­to otáz­ku po­sou­dit.

Nej­vyš­ší správ­ní soud připomněl, že již více­krát Mi­nis­ter­stvo zdra­vot­nic­tví upo­zor­nil na důle­ži­tost ná­le­ži­té­ho od­ůvod­ňo­vá­ní mi­mořád­ných opatření, kte­rá se z po­va­hy věci zá­sad­ním způso­bem do­tý­ka­jí ši­ro­ké­ho spek­tra práv a svo­bod práv­nic­kých i fy­zic­kých osob (viz­např. roz­su­dek ze dne 14. 4. 2021, č. j. 8 Ao 1/2021 – 133, tis­ko­váz­prá­vazde).

3.      Roz­hod­nu­tie z 11. má­ja 2021 sp. zn. 3 Ao 3/2021:

Nej­vyš­ší správ­ní soud svým roz­sud­kem zru­šil opatření obec­né po­va­hy Mi­nis­ter­stva zdra­vot­nic­tví­ze dne 22. 3. 2021, č. j. MZDR 47828/2020-27/MIN/KAN (původně účin­né od 28. 3. 2021), pro­to­že to­to opatření vy­ka­zo­va­lo hru­bé ne­dos­tat­ky v od­ůvodnění. Nej­vyš­ší správ­ní soud jej ozna­čil za nepřez­kou­ma­tel­né.

Účin­nost roz­sud­ku soud od­lo­žil o čtyři dny, aby mi­nis­ter­stvo mělo čas případně vy­dat opatření no­vé, a to bez vad, kte­ré mu soud vy­tkl. Mi­nis­ter­stvo tak mu­sí opatření předev­ším důkladněji od­ůvod­nit, ale je po­vin­no vy­jádřit se napřík­lad i k přiměřenos­ti zá­sa­hu do práv a op­rávněných zá­jmů práv­nic­kých a fy­zic­kých osob, jak vy­ža­du­je tzv. pan­de­mic­ký zá­kon (zák. č. 94/2021 Sb.).

Zru­še­né opatření – zjed­no­du­šeně řeče­no – sta­no­vi­lo někte­ré po­vin­nos­ti za­městnanců a osob sa­mos­tatně vý­dělečně čin­ných (OSVČ), kteří by­li po­zi­tivně tes­to­vá­ni na přítom­nost anti­ge­nu­vi­ru SARS-CoV-2: napřík­lad, aby tu­to sku­teč­nost ozná­mi­li lé­kaři, opus­ti­li pra­co­viště a pod­ro­bi­li se kon­fir­mač­ní­mu vy­šetření tes­tem RT-PCR. Zá­ro­veň za­městna­va­telům a OSVČ uk­lá­da­lo vést evi­den­ci pro­ve­de­ných testů.

Nej­vyš­ší správ­ní soud se ve svém roz­hod­nu­tí přidr­žel ne­dáv­né­ho roz­sud­ku ze dne 14. 4. 2021, č. j. 8 Ao 1/2021 – 133. V něm soud vy­slo­vil ne­zá­kon­nost před­cho­zí­ho ob­dob­né­ho opatření Mi­nis­ter­stva zdra­vot­nic­tví a ta­ké kon­sta­to­val, že mi­nis­ter­stvo jej řádně neodůvod­ni­lo v sou­la­du s po­ža­dav­ky pan­de­mic­ké­ho zá­ko­na.

V nynějším roz­sud­ku soud­ci mi­nis­ter­stvu vy­tk­li, že od­ůvodnění přez­kou­má­va­né­ho opatření (op­ro­ti opatření, kte­ré by­lo předmětem říze­ní ve­de­né­ho pod sp. zn. 8 Ao 1/2021) ještě ví­ce zes­truč­ni­lo na mís­to to­ho, aby jej upřes­ni­lo.

Pod­le sou­du po­vin­nost k ve­de­ní evi­den­ce pro­ve­de­ných testů pod­le čl. II na­pa­de­né­ho opatření ne­by­la v opatření od­ůvodněna vůbec, neb­yl vy­me­zen ani účel, pro kte­rý má být ta­to evi­den­ce ve­de­na. Ta­ko­vý přís­tup NSS ozna­čil za hru­bé po­ru­še­ní zá­kon­ných po­ža­davků na kva­li­tu od­ůvodnění“. Soud ta­ké kri­tic­ky pou­ká­zal na to, že mi­nis­ter­stvo vůbec neodůvod­ni­lo, proč je opatření (ve srov­ná­ní s úp­ra­vou před­cho­zí) roz­šířeno i na OSVČ.

Před­se­da se­ná­tu To­máš Rych­lý k roz­sud­ku uvedl: „Je po­li­to­vá­ní­hod­né, že Mi­nis­ter­stvo zdra­vot­nic­tví přis­tu­po­va­lo tak lik­navě k od­ůvodnění úp­ra­vy, kte­rá vý­znamně za­sa­hu­je do zá­klad­ních práv za­městnanců, za­městna­va­telů i pod­ni­ka­telů – osob sa­mos­tatně vý­dělečně čin­ných. Mělo by si ne­jen ten­to roz­su­dek, ale i dal­ší roz­sud­ky peč­livě pros­tu­do­vat a příp­ra­vu těchto opatření pod­statně zkva­lit­nit.“

4.      Roz­hod­nu­tie zo 14. ap­rí­la 2021 sp.zn. 8 Ao 1/2021:

Nej­vyš­ší správ­ní soud  na návrh Ne­zá­vis­lých Od­borů Te­va Czech In­dus­tries a jed­né za­městnan­kyně Te­va Czech In­dus­triess.r.o. proh­lá­sil, že opatření obec­né po­va­hy Mi­nis­ter­stva zdra­vot­nic­tví ze dne 5. 3. 2021, čj. MZDR 47828/2020-17/MIN/KAN, by­lo v roz­po­ru se zá­ko­nem. Uve­de­né opatření uk­lá­da­lo za­městnancům, kteří by­li po­zi­tivně tes­to­vá­ni na přítom­nost anti­ge­nu­vi­ru SARS-CoV-2 prostřed­nic­tvím tes­tu pos­kyt­nu­té­ho za­městna­va­te­lem, aby tu­to sku­teč­nost nah­lá­si­li za­městna­va­te­li, opus­ti­li pra­co­viště a pod­ro­bi­li se kon­fir­mač­ní­mu vy­šetření tes­tem PCR. Zá­ro­veň za­městna­va­telům uk­lá­da­lo vést evi­den­ci pro­ve­de­ných testů. Ty­to po­vin­nos­ti se vzta­ho­va­ly na za­městnan­ce i za­městna­va­te­le bez oh­le­du na to, zda tes­to­vá­ní za­městnanců pro­váděl za­městna­va­tel po­vinně ne­bo dob­ro­volně.

Vzhle­dem k to­mu, že mi­mořád­né opatření by­lo po 19 dnech účin­nos­ti zru­še­no no­vým ob­sa­hově ob­dob­ným opatřením, ne­mohl jej soud jižz ru­šit, ale mohl pou­ze kon­sta­to­vat je­ho ne­zá­kon­nost.

No­vé opatření, kte­ré ny­ní uk­lá­dá ob­sa­hově stej­né po­vin­nos­ti, je for­málně na­dá­le zá­vaz­né, ne­boť ne­by­lo zru­še­no, byť je již ta­ké u sou­du na­pa­de­no. Po­vin­nos­ti jím ulo­že­né jsou te­dy na­dá­le zá­vaz­né. Soud ale před­pok­lá­dá, že Mi­nis­ter­stvo zdra­vot­nic­tví sa­mo co nejdříve za­rea­gu­je tak, že se po­ku­sí vy­tý­ka­né ne­dos­tat­ky nap­ra­vit.

Hlav­ní důvod pro zá­věr, že mi­mořád­né opatření by­lo ne­zá­kon­né, spo­čí­val v tom, že Mi­nis­ter­stvo zdra­vot­nic­tví v roz­po­ru s po­ža­dav­ky zá­ko­na č. 94/2021 Sb., o mi­mořád­ných opatřeních při epi­de­mii one­mocnění CO­VID-19 a o změně někte­rých sou­vi­se­jí­cích zá­konů (tzv. pan­de­mic­ký zá­kon) neodůvod­ni­lo, na­ko­lik da­né opatření přis­pí­vá k pot­la­čo­vá­ní pan­de­mie ne­mo­ci co­vid-19 ani nez­vá­ži­lo zá­sah do práv dot­če­ných osob. Po­vin­nost sro­zu­mi­telně od­ůvod­ňo­vat vy­dá­va­ná opatření by­la ale jed­ním z klí­čo­vých po­ža­davků při přijí­má­ní pan­de­mic­ké­ho zá­ko­na. Parla­ment pro­to za­kot­vil kon­krét­ní po­ža­dav­ky na od­ůvodnění přímo do pan­de­mic­ké­ho zá­ko­na.

K to­mu před­se­da se­ná­tu Petr Mi­keš uvedl: Nej­vyš­ší správ­ní soud po­ža­dav­ku zá­ko­no­dár­ce ro­zu­mí a zce­la­se s ním zto­tož­ňu­je, ne­bo­ťo­patření pro­ti šíření ne­mo­ci co­vid-19 za­sa­hu­jí v his­to­rii sa­mos­tat­né Čes­ké re­pub­li­ky zce­la bez­pre­ce­dentně do práv a po­vin­nos­tí fy­zic­kých a práv­nic­kých osob. Mno­hých se do­tý­ka­jí i exis­tenčně a ma­jí oba­vu o svou bu­douc­nost. Soud sa­mozřejmě ta­ké vní­má, že si mno­ho li­dí stěžu­je, že smys­lu mno­hých uk­lá­da­ných opatření ne­ro­zu­mí. Zá­kla­dem ak­cep­ta­ce uva­lo­va­ných opatření a v důsled­ku to­ho i je­jich dob­ro­vol­né­ho dodr­žo­vá­ní je sro­zu­mi­tel­né vy­světle­ní je­jich potřeb­nos­ti a nez­byt­nos­ti při zvá­že­ní ne­ga­tiv­ních důsledků do práv a op­rávněných zá­jmů osob, kte­ré jsou opatření­mi dot­če­ny. Bez po­cho­pe­ní smys­lu a jis­té­ho zto­tožnění s ni­mi se ta­ko­vá pra­vid­la stá­va­jí pou­ze Pra­vid­ly moš­tár­ny (J. Ir­ving), kte­rá jsou for­málně plat­ná, ale žá­dní ad­re­sá­ti se ji­mi fak­tic­ky neřídí, ne­boť je po­va­žu­jí za zce­la zby­teč­ná a vy­tvářejí si mís­to to­ho pra­vid­la vlas­tní.

Pod­le Nej­vyš­ší­ho správ­ní­ho sou­du ne­ní po­ža­da­vek na od­ůvodnění opatření jen for­mál­ním po­ža­dav­kem zá­ko­na. Po­kud má Mi­nis­ter­stvo zdra­vot­nic­tví opatření řádně od­ůvod­nit, nu­tí jej to, aby se za­mys­le­lo, zda jsou sku­tečně navr­ho­va­ná opatření účel­ná a zda by napřík­lad ne­by­lo mož­no do­sáh­nout stej­né­ho efek­tu při men­ším zá­sa­hu do práv ob­čanů.

Jak k to­mu poz­na­me­nal Petr Mi­keš: „Po­kud ur­či­té opatření nej­de od­ůvod­nit v sou­la­du se zá­kon­ný­mi po­ža­dav­ky, zpra­vid­la to bu­de tím, že zá­kon­ným po­ža­davkům ne­vy­ho­vu­je. Po­kud by mi­nis­ter­stvo od­ůvodnění vždy řádně sep­sa­lo, již v té­to fá­zi by mělo zjis­tit to, že opatření má případně sla­bi­ny. Ty by by­lo mož­né nap­ra­vit ještě před je­ho vy­dá­ním. Na­mís­to to­ho je zjev­né, že se tak nes­ta­ne a čas­to až v okam­ži­ku, kdy je vy­dá­no, se za­čnou ozý­vat je­ho ad­re­sá­ti, že se ne­dá spl­nit ne­bo je­ho plnění přiná­ší vý­znam­né ob­tí­že, což­pak ve­de k rych­lým změnám v přija­tých opatřeních a je­jich nepřeh­led­nos­ti.“

U ny­ní po­su­zo­va­né­ho opatření ne­ní napřík­lad vůbec jas­né, zda mi­nis­ter­stvo zvá­ži­lo práv­ní pos­ta­ve­ní za­městnanců a za­městna­va­telů v me­zi­do­bí od vý­sled­ku laic­ké­ho anti­gen­ní­ho tes­tu do vý­sled­ku PCR tes­tu, včetně to­ho, zda za tu­to do­bu ná­le­ží za­městnan­ci náh­ra­da mzdy ne­bo ales­poň je­jí čás­ti a na­ko­lik jsou anti­gen­ní tes­ty spo­leh­li­vé, aby uve­de­né důsled­ky od­ůvod­ňo­va­ly. Mi­nis­ter­stvo se ta­ké žá­dnýmz půso­bem ne­za­bý­va­lo tím, jak ma­jí být ochráně­ny osob­ní úda­je za­městnanců vy­po­ví­da­jí­cí o je­jich zdra­vot­ním sta­vu. Po­kud by mi­nis­ter­stvo pos­tu­po­va­lo v sou­la­du s pan­de­mic­kým zá­ko­nem a těmi­to otáz­ka­mi se za­bý­va­lo nel­ze vy­lou­čit, že by mi­ni­málně někte­ré sou­vi­se­jí­cí otáz­ky moh­lo up­ra­vit od­lišně.

Soud se zá­ro­veň nez­to­tož­nil s řadou ná­mi­tek navr­ho­va­telů, napřík­lad že mi­mořád­ná opatření nemůže vy­dat mi­nistr zdra­vot­nic­tví, ale mu­sí tak či­nit hlav­ní hy­gie­nič­ka ČR, ne­bo že pan­de­mic­ký zá­kon je v roz­po­ru s ús­tav­ním pořád­kem.

Před­se­da se­ná­tu Petr Mi­keš do­dal, že soud si je vědom, že je nez­byt­né přijí­mat opatření, kte­rá za­brá­ní přetí­že­ní zdra­vot­ní­ho sys­té­mu, a nech­ce ni­jak zleh­čo­vat oči­vidně mi­mořád­nou si­tua­ci. I s oh­le­dem na do­bu tr­vá­ní pan­de­mie je však na­místě, aby opatření v bo­ji s ne­mo­cí co­vid-19 by­la přijí­má­na uvá­ženě, pro­myš­leně a v sou­la­du s práv­ním řádem.

Soud pro úpl­nost do­dá­vá, že předmětem říze­ní ne­by­lo mi­mořád­né opatření ze dne 1. 3. 2021, čj. MZDR 47828/2020-16/MIN/KAN, kte­ré uk­lá­dá za­městna­va­telům po­vin­né tes­to­vá­ní za­městnanců, a kte­ré je na­pa­de­no ji­ný­mi návr­hy.

Pridaj komentár

Your email address will not be published.

Predošlý článok

Zákon o hospodárskej mobilizácii

Ďalší článok

Návrh zákona o disciplinárnom poriadku

Latest from Články

Tlačové vyhlásenie

Sudnamoc.sk:  Schválená súdna mapa naráža na problémy praktickej implementácie Prvého januára 2023 vstúpia do účinnosti zákony